Moje počáteční pocity po roce, kdy jsem se vrátila do Prahy, byly v celku rozporuplné. Bylo zajímavé vidět nové krásné ruzyňské letiště. Přilétali jsme ještě do relativně hezkého a teplého počasí v pondělí večer.
Ten první hezký dojem se ale šmahem změnil po zjištění, že kočárek nám nevyjede na páse, ale že pro něj musím k nějaké přepážce pro nadměrné předměty, takže jsem naložila kufry a děti na vozík, běžela k přepážce, kde se štosovali turisté čekající na slunečníky z dovolené, před malým stolečkem seděl znuděný mladík a narůstající frontu s úspěchem přehlížel.
Byla jsem v tu chvíli nejdrzejší: „Prosím vás, přiletěli jsme z Korfu, kde jsou naše kočáry a slunečníky?“ Zamyšleně vzhlédnul od rozečteného časopisu o motorkách a řekl:“No, to nevím, asi se budu muset jet podívat do prvního patra“, načež líně vstal, nasednul do výtahu, asi za deset minut se vrátil s jedním slunečníkem a lhostejně pokrčil rameny. Když mladík odjel asi potřetí a mezitím uběhla další půlhodina, kdy děti už byly nepříčetné a já koneckonců taky, šla jsem nahlásit ztrátu kočáru na reklamace, což jsem měla udělat hned, protože mi během tří minut vypsali papír a druhý den kočár přivezli až domů. Mohla jsem si bývala ušetřit hodinu času a tatínkovi objíždění okolo letiště.
V úterý ráno vysvitlo sluníčko a já jsem vstala s radostnou náladou, že jsem zase tady. Oblékla jsem lehkou džínovou bundu, nasadila sluneční brýle a vyrazila do centra města vyrovnat účty s kanceláří, pro kterou v létě pracuji, na oběd se svým kamarádem právníkem, pro něhož mám alespoň jednou za rok nějakou šílenou a nevýnosnou práci, a pak jsem se chtěla trošku cournout po městě. Jenže ještě než moje tramvaj číslo 18 dojela do centra, obloha se zatáhla zlověstnou černí a spustil se, sice lehký, ale poměrně studený deštík. Brýle jsem zastrčila do kapsy a nacucanou bundu zapnula až ke krku. Večer jsem začala cítit zlověstné škrábání v krku a únavu, tak typické syndromy mých českých návštěv.
O víkendu jsme odjeli s rodiči na chalupu k sečské přehradě, která přes neustávající průtrž mračen nebyla téměř vidět. Za chvíli dojela moje sestra Éja s dětmi, zatopili jsme si v kamnech a užívali opětovného shledání. Děti se honily po domě, každou chvilku, co nepršelo, jsme je navlékli do holínek a bundiček a vypustili do přírody, hráli jsme si na kytaru a zpívali, probírali všechna možná témata za rok nahromaděná a v neděli k tomu všemu začalo nádherné počasí.
Zjistila jsem, jak jsem šťastná v místech, kde jsem prožila část svého dětství, jak mě na rozdíl od tehdejších dob chodí bavit na procházky po lese a sbírat houby, jak je úžasné se zase vidět se svými blízkými a jak fantasticky chutná české pivo a smažený hermelín&
vítej v Praze, těším se na setkání.
Vítej doma a z jednání soukmenovců si nic nedělej. Hlavně nic nechtěj na úřadech. Minulý týden byl definován český úředník jako neochotný a arogantní tvor a s tím se prý nedá nic dělat. Užívej si s námi Babí léto, brzy bude hůř, ale Ty si odletíš jako moji stěhovaví létavci, my zde však zůstaneme a co nás nezabije, to nás potrápí. Hezký den
Pájo, to je tak pěkné čtení,jak Vy to děláte! Tak lehce a tak čtivě!
To se mi zase moc líbilo!
Pajo, mluvis mi z duse … asi si koupim letenku domu i kdyz to sbirani hub uz nestihnu.
Ja chciiiiii takyyyyy do Prahy :o) ale radsi mam hermelin nalozenej s cesnekem 😀
Jak je to relativní…Tak já byla zase ráda, že jsem na pár dnů z té Prahy vypadla. Jé to bylo nádherné…..
Hmmm … Opět krásné čtení … Můžu tě trošku potěšit, že na přes týden Korfu taky občas lilo – ale zas nebylo tak chladno jako asi tady … O víkendu 22. a 23. jsme si při toulkách uličkami okolo sv. Spiridona a na dětském hřišti u staré pevnosti představovali, že by bylo fajn vás potkat a trochu pokecat, když už jsme tak blízko … Asi jsi balila a chystala se na cestu, že ? Cítili jsme takové příjemné šimrání, že Ta, která tak hezky píše o našem milovaném Korfu a se kterou nás normálně dělí skoro 2000 kilometrů, je jen několik pater nad námi nebo možná někde hodně blízko nás … Tak snad příští rok … Nám se dovolená opět letos vydařila, poznali jsme nové příjemné lidičky, čímž bych chtěl pozdravit naší paní delegátku i naše sousedy z ubytování v Paleokastritse … Tobě Pájo přejem pevné nervy, protože ty jsou tady opravdu někdy potřeba a příjemné chvilky s těmi, které máš ráda … Petr, Daniela a Denisek Sz.
simka: dik, ja taky.
buteo:ano, cesky urednik, to je sila, ale zase v recku to je nekdy mnohem horsi.
nuli, sneczech: dekuju, napodobne!
jade: ale smazak a pivo tu je nastesti celorocne.
nikos: pristi prispevek bude o nakladanym hermelinu. specialne pro tebe..
eliza: clovek vetsinou chce to, co nema. ja jsem toho zarnym prikladem.
szapet: jeee, tak jste nakonec jeli? skoda, ze jste se neozvali, ja na tom hristi byla o vikendu taky!
Sečská přehrada, hm, tak tam jsem taky ještě nebyl. 🙂
Za ctrnact dni take letim do tech mist, nastesti uz bez kocarku. Znam ty pocity navratu. Doma a prece jinde. Navrat starych vzpominek a pocitu. A prece je to jina reka… Uzivej si. :-))
No jeje, uz mi delas chute :o) Ale i tak dekuji 😉
Začínám mít chuť zajet si taky do Prahy(jenže já naštěstí můžu jet autobusem a ten kočárek si vytáhnout z jeho útrob sama). 🙂
No jo doma je doma, to tě pak chytá taková nostalgie a baví tě i to, co je jinak uplně obyčejné 🙂
hihi to s tim kocarkem u nadmernejch zavazadel jsem mela taky, prestoze nadmernej nebyl, proste jel jinejma cestama, ale na reklamace jsem sla hned – se jen optat – protoze jsem to misto kde se mel kocarek objevit nebyla schopna identifikovat (pres nekolik namirenych ukazovacku), nebyl vubec nijak oznaceno a presne jak rikas, az s vynorenim prapodivnejch zavazadel odkudsi se jaksi vic vydefinovalo, nicmene vypatrat se systemu ci odhadnout cas po ktery veci budou na ceste se mi take nepodarilo 😉