Pište jako Sonja – vítězná povídka Elišky Hirkové

Vystopujte si svého spisovatele

Taky rádi naháníte vaše oblíbené spisovatele? Zjišťujete si, kde bydlí, kam jezdí na dovolenou, a když náhodou pořádají autorské čtení ve vašem městě, neváháte a plížíte se za nimi s prosbou o společnou fotku? Ne? Já jo. Dodnes mám v živé paměti setkání s mou první obětí, Michalem Vieweghem, kterého jsem zbožňovala. Na „besedu se čtenáři“ jsem tehdy vláčela dvě igelitky se všemi jeho knížkami (k podpisu jsem se odvážila předložit pouze jednu) a drahou čokoládu jako pozornost. Následně jsem pana Viewegha tajně sledovala až k jeho autu, dlouze připravovanou prosbu o společnou fotku nepoužila a čokoládu snědla po cestě domů.

To byly časy, kdy jsem byla ještě docela nesmělá. O nedávném sledování regionálního spisovatele při pracovním obědě se raději nebudu zmiňovat (zcela neskrývaně jsem jako u vytržení přes celou restauraci zvolala, ukazujíce prstem jednou rukou a tahaje za rukáv svého spolustolovníka druhou rukou: „Hele, fakt je to von, no Hájíček!!!“). Jak vidíte, nyní se mé stíhací vlastnosti poněkud transformovaly. Jednou mě dokonce stopy seattleského spisovatele Roberta Fulghuma zavedly až na Krétu.

Jistě znáte ten pocit při procházkách v místech, o kterých jste četli v nějakém románu a náhle si připadáte tak nějak tajuplně a mysticky. Možná se stane, že některé románové postavy ožijí, nebo si to alespoň vsugerujete. Jak dobrodružné. Kdo zná Fulghuma, zná i jeho trilogii Třetí přání. Část děje románu se odehrává na Krétě, kde autor každoročně tráví část léta. Řecko patří mezi moje „favourite country“, a tak když se naskytla možnost podívat se do míst, o kterých se píše ve fulghumovském románu (a kde možná dostihnu samotného spisovatele!), neváhala jsem.

Jak je mým dobrým zvykem, velkou část kufru obývaly všechny výtisky, kterými jsem disponovala. Kdyby „náhodou“. Co na tom, že kvůli dvěma pětisetstránkovým bichlím jsem do kufru už nenacpala krémy, které jsem dodatečně zakoupila za přemrštěné ceny v místním marketu. Ubytování mě čekalo v letovisku Agia Marina, vzdáleném jen kousek cesty autobusem na východ od Chanie, jednoho  z hlavních dějišť románu. Údajné Fulghumovo sídlo mělo být k nalezení pár kilometrů po pobřeží na opačnou stranu. Nekonečná písčitá pláž přede mnou, hory za mnou, dějství vpravo a spisovatel vlevo. Vcelku obstojné umístění pro dovolenou okořeněnou trochou dobrodružství.

Po krátké aklimatizaci, která v mém případě obnášela neřízený úprk vstříc mořské hladině (skutečně, po roce je pořád slaná) a po procházce letoviskem (jedním z mnoha, která už mi po mnoha dovolených strávených v Řecku splývají v jedno velké letovisko) jsem se jala plánovat následující dny a cesty do blízkého okolí. Pátrání po Fulghumově sídle obsadilo bod číslo jedna.

Kodrcající autobus mě vyložil v malebné rybářské vesnici Kolimbari – ano, právě odtud se vyváží vynikající krétský olej. Protože jsem si nebyla zcela jistá, jakým směrem se vydat a slunko nelítostně pálilo, zamířila jsem do místního kiosku. Prodavače ale jméno slavného spisovatele nechalo chladným – vůbec netušil, na koho se to ptám. Když jsem z batohu vysoukala jednu mistrovu knihu, na jejímž obale byl vyobrazen, konečně přikývl a řekl „ne“, což znamená ano a lámanou angličtinou a gestikulací naznačil, že mu tento „fejz“ opravdu někoho připomíná. A tak jsem plna nadějí vyrazila dál směrem ke vzdálenému klášteru a pak ještě dál, kde se opravdu nacházel rozsáhlý objekt ústavu Pravoslavné krétské Akademie, na jejímž pozemku by měl stát Mistrův dům. Tak to už snad dám, říkám si, dopíjím poslední hlt vody z půllitrové petky. O doplnění tekutin požádám Mistra…

A dlouho očekávané se stalo skutkem, stojím před mistrovým domem, zírám na jeho terasu, na modrou židli, na které jistě rozjímá. Na zídce několik pyramid z drobných oblázků, v malém výklenku kozí lebka. Vybavuje se mi vše, co napsal o svém příbytku v knize „Co jsem to proboha udělal?“. Jenom Mistr nějak schází. Očividně je příbytek opuštěn, nikde ani noha. Neoblejzám, nešmejdím, to nemám ve zvyku. Smutná jdu dál, už nikam nespěchám. Cesta mě vede… A tu náhle si uvědomuji, že stojím před nádhernou dřevěnou přiotevřenou brankou. Vcházím, ještě pár kroků a ocitám se před kapličkou vytesanou ve skále. Náhle ze mne pocit marnosti z mé pouti padá, to je vlastně místo, které mi asi osud chtěl ukázat. Rozhlížím se, pode mnou strmý útes (ne, neskočím), hučící moře, pověstný vítr meltemi si pohrává s mými vlasy, horské bylinky nádherně voní a já prožívám pocit blaženosti.

Stojím tam nekonečnou chvíli, sahám po foťáku, zvěčňuju si tu krásu a pomalu se ubírám cestičkou zpět, procházím opět brankou, fotím výhledy… A v hledáčku mého objektivu spatřím postavu. Protřu zrak, zamžourám, pár kroků přede mnou osoba. Celou cestu od Akademie jsem nezahlédla ani živáčka a náhle mám před sebou usmívajícího se, bělovousého, bělovlasého, postaršího muže. No to musí být ON. Ještě pár kroků, v hlavě si dávám dohromady základní anglické fráze, zcela ochromená.

„Hello, you are mistr Fulghum?“

Nekonečná chvíle, zbytečná otázka. Přece není pochyb, tak proč se vůbec ptám? Připravuju se vykoktat další otázku, když tu slyším: Aj dont nou, jako že to asi není on. Chvilku stojí, usmívá se, no tak sorry, koktám jako opařená, jdu dál, tak si ho aspoň vyfotím, otáčím se, chlap nikde, no to mě podrž, mě snad hrabe. No nic, možná to byl další jeho šprým – je o něm známo, že chodí po kavárnách přestrojen za králíka, nebo běžně si nosí šaškovský nos, ale toto?

Takže zpět, putování skončilo. Byl to nervák, umírám žízní, naštěstí míjím tavernu Argentína, rovněž známou z jiné povídky. Jsem zachráněná, dávám si nějakou baštu, zapíjím dobře vychlazeným Mythosem, usedám a pak uléhám na pobřežní lavičku. Zavírám oči a říkám si, zda to byl to jen sen, nebo se mi to doopravdy zdálo…

Druhý den, Chania

Mystický zážitek nechávám bez domněnek uzrát (logické vysvětlení v nedohlednu) a pokračuji po stopách Třetího přání, tentokrát na východ do té slavné kavárny Meltemi, kam chodí posedět hlavní hrdinové. Nedaleko by měl stát také krámek se starožitnýma kobercema toho dobráka Kostase, který se velice nerad loučí se svým tovarem a zákazníkům nákup těch krásných, ručně tkaných koberců spíše rozmlouvá, než vnucuje. A umí vařit výbornou kávu a je to vlastně třetí hlavní hrdina knihy Třetí přání.

V Meltemi je kávička skutečně výborná a že by nějaké to zajímavé setkání do třetice, když už je těch trojek tolik? Krámek se za rohem opravdu nachází, přesně takový, jaký je v knize vyobrazen, vedle vchodu visí dva barevné koberce, před krámkem malý stoleček s nedopitou kávou, dvě železné židličky. Vcházím, kalimera, no to by bylo, kdyby tam opravdu seděl Kostas Liapakis osobně. Rozhlížím se, je tam docela šero, když tu za hromadou koberců rozeznávám milý zarostlý obličej, delší prošedivělé vlasy sčesané dozadu. Odpoví na pozdrav, jistě si mě hned otipnul, mladá cizinka, má baťůžek a foťák, ta mě o mé poklady jistě nepřipraví. Osměluju se a jdu rovnou k věci. Ptám se, jestli se nejmenuje Kostas, překvapeně přikyvuje, jako že ne, teda jo, v očích čtu otázku, vyslovuju jméno Mistra a v dalších chvílích byste v Chanii stěží našli šťastnějšího člověka, vlastně dva, když z baťůžku vytahuju první díl Třetího přání, knihu s krásnými ilustracemi.

Ukazuji mu statě s jeho jménem, ilustraci jeho krámku, no nakonec mu knihu nechávám. Je opravdu šťastný a dojatý tím, že ho znají obyčejní lidé tam někde v tramtárii. Vpisuje mi věnování do jiné Fulghumovy knihy, usedá ke starožitnému stolu, nasazuje si brýle, dává si opravdu záležet. Velkými tiskacími písmeny píše text, v tu chvíli je to sám autor, mistr s velkým M. Pak mi ještě vaří kávu, pořádnýho lomcováka, věnuje mi komboli, korálky z jantaru, na Krétě tak oblíbené, přesně tak, jako v knize Alexis svým přátelům. Nakonec se dlouho loučíme, já mám v Chanii kamaráda a Kostas si vychutnal svou chvilku slávy.

Úkol číslo jedna splněn, zůstaly krásné vzpomínky a příběh by mohl končit, kdyby…

…kdybych týden po návratu neobjevila ve vývěsce Jihočeského divadla plakát s Robertem Fulghumem tančícím tango. Lístky ještě jsou, sláva, už jsem trochu nad věcí. Nechávám si narychlo vytisknout na bílé triko fotku té branky k oné skalní kapličce za mistrovým krétským domem a za dva dny už stojím před Mistrem na autogramiádě, rozevírám sáčko podobným gestem jako úchyl v parku. Mistr vidí a poznává, smích, pár slov, podepisuje knihy, ukazuju mu věnování od Kostase, společné foto do sbírky, úkol splněn na výbornou. Setkání v divadle mi prozradilo, že muž z mystického zážitku na Krétě nebyl skutečný Mistr. Ale kdo tedy? Možná přízrak a taková výstraha, že je dobré nechat věci jen tak plynout, a jestli se mají některá setkání uskutečnit, uskuteční se, třeba že o měsíc později.

I když, někdy je dobré osudu trochu pomoct! Nyní čtu Haruki Murakamiho, koupila jsem si super běžecké boty, začínám šetřit na letenku do Japonska a připravuju se na společný běh po Tokiu. Už taky není nejmladší a snad mi neuteče…

 

Eliška Hirková

IMG_2406

Eliška je moc prima holka,zájezd na Korfu s CK Fischer si zasloužila a tahle fotka dokumentuje mé slíbené pozvání na ouzo.

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

11 reakcí na Pište jako Sonja – vítězná povídka Elišky Hirkové

  1. Čerf napsal:

    Jak to tak čtu, jsem si jistý, že Haruki nemá ani nejmenší šanci 🙂

  2. M.Amar napsal:

    Jee, Eliška je z Budějc? Podle FB máme dokonce společného přítele. Ten svět je fakt malej 🙂

  3. Marcela napsal:

    Paní Pavlo, nemám komentář, ale na základě vaší výzvy jsme sbírali víčka pro nemocnou holčičku a už bych je ráda předala, nemůžu bohužel najít kontaktní telefon či místo, kde je v Brně odevzdat … Děkuji za odpověď! Marcela

  4. Mára napsal:

    Gratuluju Eliško a kromě jiného dobrého přeju ještě hodně ,,úlovků“! 😉 Nejvíc mě pobavila věta:,,Rozevírám sáčko podobným gestem jako úchyl v parku“ 😀

  5. Mára napsal:

    To Marcela: Je to firma Hottech, ale už si nepamatuji, jak je to nastavené u té konkrétní sbírky: http://www.hottech.cz/sberny/

  6. Lenka napsal:

    Eliško gratuluji, opravdu krásně napsané a prožité. Už vím, jaké další čtení si pořídit a možná změním i svůj názor na Krétu.
    Já jela na Korfu pokochat se místy, kde žil Durrell. Jenže bylo tolik míst která jsme chtěly s kamarádkou vidět, že na Durrellovi nedošlo. Příště budou na prvním místě. Korfu je nádherné, takže to bude brzy.
    Ale hned na letišti jsem pro jistotu „ulovila“ Pavlu, takže mám podpis v její knize i společnou fotku, že které mám obrovskou radost.
    Asi je to to lepší – Durrell by se mi už nepodepsal a vily jsou moderně přestavěné. A Pavla je milé a usměvavé zlatíčko, takže není čeho litovat.
    Tímto zdravím i Pavlu! 🙂

  7. Katka napsal:

    Moc hezký příběh. Pana Fulghama mám také ráda, Třetí přání jsem četla ( a asi si to v dohledné době zopáknu ) a nápadu vydat se na Krétu po jeho stopách naprosto rozumím. Ještě mám prosbičku na Pavlu – kde najdu e-knihu s dvaceti nejlepšími povídkami? Nějak se mi to nedaří. Předem moc děkuju.

    • ostrovanka napsal:

      katko, tenhle dotaz smeruj spis na NLN. ja nevim. zkusim se taky poptat, ale muzes je kontaktovat na jejich FB pod jmenem NLN s.r.o.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *