Je to tak. Ač jsem měla vždycky dojem, že mě se to netýká, začínám to na sobě pociťovat. Ve Švýcarsku jsem se těšila, jak se ráno pořádně konečně vyspím, aniž by mě budila Ofélie, ale každý den mi zapípal v hlavě budík přesně v 7 a dál už ani ťuk. Dříve bych se rozhodně neprobudila před polednem.
Teď jsem ještě v Praze a většinu svého času trávím na dětském hřišti. Žádné divoké večírky, žádné hospody se známými. Akorát tuhle mne kamarádka vytáhla na nějaký rockový koncert do starého sídlištního klubu, kde jsem byla naposledy asi před 16 lety. Docela jsem se těšila, ale radost mě nějak rychle přešla, když jsem vstoupila do depresivního prostředí připomínajícího komunismus. Oprýskané zdi, uprostřed sálu nějaké umělecké dílo ze dřeva, snad ženy v šátcích či něco podobného. Pár rockerů postávajících u baru, všichni zhruba o deset let mladí než já.
Hudba na mě byla moc hlučná /vždycky jsem se kvůli slovnímu spojení-hlučná hudba-posmívala své mamince, teď už je to tady&/, a tak jsem v předsálí nostalgicky upíjela svoje pivo a doufala, že koncert co nejdříve skončí.
No nic, nebudu tady vzlykat a naříkat, každé období má něco do sebe a já si tohle poklidné v tuto chvíli docela užívám. Takže si jdu zakrýt vrásky make-upem a vyrazím na hřiště. Děti dneska ještě nebyly venku&.
Ke každému věku jsou přirazeny nějaké priority, které nám jdou k duhu a dělají dobře. Tak proč být nešťastná, když si děláš jen dobře.Hezké cestování a začni pomalu pomýšlet na návrat do Řecka. Už delší dobu o něm nic nevím. Jak je v Praze vím, jezdím teď často. Hezký večer, přiměřeně duševnímu věku
jasne, uz za deset dni se vracim a uprimne se na to tesim…
Ten hřejivý pocit,kdy se člověk vrací zase zpátky DOMU, je nádherný…
…ALE KDE JE DOMOV?!Kde je domov,když se celý život couráš..chtíc i nechtíc po různých koutech světa..ptám se často…
ahoj, ostrovanko, mos ráda Tě čtu, píšeš laskavě a přemýšlivě. A ještě ke všemu exotický, solí a dálkou vonící, tenhle balzám na duši.mám to nějaké podobné….onehdy jsem se vzbudila asi v sedm ráno, nějaká ztuhlá a rozlámaná. a řekla jsem si – stárneš, asi už budeš pomalu klasifikovatelná jako žena mladšího středního věku. na takový nesmysl, jako je stárnout, nemám čas, řekla jsem si, přetáhla jsem si polštář přes hlavu a ještě zaječela z postele na děti, mohly byste tu televizi ztlumit, prosím, je tu strašný hluk, jsem unavená potřebuji si odpočinout. a do toho slyším svého muže, maminka nám stárne, spát do devíti jí začíná být málo….aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa
sice OT, ale konecne me prave ted pousteji ze spitalu. hurrraaaa, pa