V pátek zmizela našemu kamarádovi Steveovi z anglikánského kostela jeho milovaná elektrická kytara. Měli jsme téměř jasno v tom, kdo ji vzal, ale žádné důkazy.
Tak jsem dala fotku do několika korfských skupin a nějaký všímavý čtenář napsal: „Tu kytaru jsem v pátek večer viděl před tavernou Achilles vedle Diellasu.“
Takže jsem tam okamžitě naběhla, vyptávala se v taverně, obešla pár obchodů kolem a vyslýchala pomalu každého, kdo vypadal, že by mohl něco vědět. Nic. Kytara se vypařila.
Už jsme pomalu řešili, že se Steveovi složíme na novou.
A dnes mi manžel povídá: „Volali mi z Lékařské komory. Nějaký chlap z taverny prý shání moji ženu.“ Ani se tomu nijak nedivil.
Což je na Korfu zřejmě naprosto normální způsob pátrání po ukradených hudebních nástrojích.
Volám na číslo, které jsem dostala mailem:
„Vy jste manželka doktora? Přijďte, máme pro vás překvapení.“
„VY MÁTE TU KYTARU?!“
MĚLI!
Děti majitele ji v pátek večer našly před tavernou a uklidily dovnitř, protože si myslely, že ji tam zapomněl nějaký turista. Až dnes se nějak propojilo, že ta ženská, co tam v neděli pobíhala a hledala ukradenou kytaru, jsem já a ta nalezená kytara je ONA.
Takže případ vyřešen. Facebook, pár místních drben, všímaví lidé, moje soukromá detektivní kancelář a nakonec korfská Lékařská komora.
Steve má kytaru zpátky.
Prostě Korfu. Tady se nakonec všechno najde, protože všichni znají buď vás, vašeho manžela, nebo někoho, kdo zná někoho, kdo zná vašeho manžela.
