Na Korfu člověk nepotřebuje denní tisk ani internet.
Tady se všechno dozvíte hned po ránu. Některým stačí zajít na náměstí nebo na náves do kavárny. Ty se tady mimochodem otevírají už v brzkých ranních hodinách. V mém případě stačí vyrazit na ranní procházku. Potkáte sousedy, rybáře, pejskaře, prodavače ryb i známé a každý přihodí nějakou novinku. A pak přijde ten úplně největší zdroj informací – ranní koupání v moři.
Každé ráno se ve vodě scházejí hlavně místní lidé. Někdo plave, jiný jen postává po pás ve vodě a povídá si. Skupinky se různě spojují a rozcházejí a informace putují od jednoho k druhému. Když si mezi nimi zaplavete tam a zpátky, zachytíte neuvěřitelné množství novinek.
Takže já, i když bych si někdy ráda prostě jen zaplavala, nakonec stejně skončím u některé z babiček, kterým říkám „bojky“, protože jsou hodinu v moři na úplně stejném místě. Za tu dobu se od nich dozvím všechny místní novinky. Pak se připojím ke skupince cizinek, které mi zase řeknou něco ze světa.
Třeba paní Anna mě jednou viděla přicházet a usoudila, že moje šaty by byly lepší o trochu kratší. Protože je švadlena, navrhla mi, že jí je mám druhý den přinést a ona mi je upraví. Takže se tam dají vyřídit i různé praktické záležitosti.
A od mých „bojek“ se také dozvím spoustu tradičních řeckých receptů. Před pár dny jsem v Českém rozhlase vyslechla povídání o luštěninách a o tom, že samy o sobě nemají příliš výraznou chuť. Kdybyste se chodili ráno koupat se mnou, zjistili byste, že luštěniny můžou být naprosto úžasné. Tady v Řecku je miluji. Jen se musejí umět připravit.
Je to vlastně taková živá sociální síť bez mobilů a bez internetu.
A co všechno se během takového ranního „zpravodajství“ člověk dozví?
Někdo vám řekne, kde včera hořelo. Druhý, kde se koná panigyri, tedy místní slavnost. Další prozradí, že večer bude v parku koncert nebo že se u mlýna každý den od pěti otevírá vnitřní prostor s výstavou. Dozvíte se, kdo umřel, komu se narodilo vnouče, kde se právě nacházejí medúzy, co opravdu funguje na spálení od slunce, kde je dobrá taverna a kde naopak zdražili a jídlo už prý nestojí za nic.
Samozřejmě nechybí ani počasí. Ale taky jsem se tam dozvěděla, co by měl dělat můj syn, když žije v cizině a nechce kvůli řecké vojně ztratit rok života. Nebo že se v září koná benefiční plavání z Albánie na Korfu přes tu asi tříkilometrovou úžinu. Škoda jen, že jsem se o něm dozvěděla až po uzávěrce přihlášek.
No a zatímco já plavu, můj manžel si povídá s lidmi na promenádě. Probírá s nimi různé zdravotní potíže, ale samozřejmě i takové ty drby lidí, které zná od školky.
Legrační je, že se mu každý svěřuje se svými zdravotními potížemi, ale Adonis, aniž by je nechal domluvit, začne mluvit o těch svých, takže všichni své lamentace vždycky raději rychle ukončí.
Nedávno bych se bývala byla vsadila, že pro mě k mlýnu přijde pozdě, protože po cestě konzultuje s pravidelnými chodci červenou skvrnu na stehně. A taky že ano. Když jsem ho konečně uviděla, zrovna skrvnu ukazoval ortopedovi v plavkách, který krčil rameny a řekl, že to není jeho obor, ale že si myslí, že to nic není, kdežto rybář, který spravoval své sítě tvrdil, že zrovna na tohle umřel jeho švagr. Německá dermatoložka, kterou potkal o kus dál, se naopak přikláněla ke kousnutí od klíštěte. Než jsme došli domů, měl tedy tři diagnózy, z nichž jedna byla smrtelná. Adonis se rozhodl, že bude věřit ortopédovi, protože klíšťata tu prý nejsou, a o rybáři prohlásil, že by se měl místo diagnóz raději věnovat lovu ryb.
Když pak doma po procházce pravidelně společně snídáme, navzájem si řekneme, co se každý z nás dozvěděl, a doplníme si chybějící informace.
A tím pádem nemáme potřebu zapínat ranní zprávy. Protože už víme víceméně všechno.
