O kouzelné píšťalce (a náhodných setkáních)

Když jel Adonis v létě na sever ostrova ošetřit jednu slovenskou turistku, netušila jsem, jaký tahle jeho návštěva bude mít dopad. Najednou mi totiž zavolal a řekl: „Právě jsem u jedněch slovenských turistů a manžel té pacientky je jazzový pianista, tak jsem je pozval v neděli na oběd, že byste si mohli spolu zahrát…“ Tohle je prostě Adonis. Dříve mi vodil domů kdejaké české či slovenské pacienty, aby mi udělal radost. Od té doby, co však ošetřuje většinu lidí právě z Čech nebo ze Slovenska, ho vášeň pro zvaní kohokoliv naštěstí přešla. Tentokrát však jeho intuice zafungovala naprosto dokonale. Slovenští turisti byli lehce v šoku, ale na oběd v neděli opravdu dorazili.

A tak jsem se potkala se Sisou Michalidesovou a jejím manželem Petrem Preložnikem. Sisa je skladatelka, herečka, klaunka, zpěvačka, hudebnice i spisovatelka. Peter ji doprovází nejen na klavír, ale i na její cestě životem. Padli jsme si doslova do noty hned na první setkání a strávili u nás doma příjemné odpoledne plné hudby a výborného Adonisova jídla.

Sisa nám vyprávěla, jak jí jako velmi mladé našli lékaři nádorové onemocnění, tzv. Hodgkinův lymfom. Jak musela přerušit konzervatoř a strávit v nemocnici rok s velmi nejistým koncem. Ona sama svůj život popisuje v pohádce o Čarovné píštalce, vyjímám jen malou ukázku:

„…a tak si malá Šašinka krátila chvíle hrou na píšťalku. Jednoho dne, když se měla stát opravdovou velkou Šašicí, holčička těžce onemocněla. Takovou nemocí, která se léčí velmi dlouho a často vůbec nevyléčí. Smutně ležela v nemocnici mezi nemocnými dětmi. A jednou večer, když už všichni spali, zaslechla slaboučký hlásek, tenčí než myší: „Co to je? Kdo to je?“ podivila se holčička. A věřte nevěřte, to k ní promluvila píšťalka: „Chtěla bych, abys na mě zahrála nejkrásněji, jak umíš. Dokážeš to?“ Šaškovská holčička se zamyslela a vyšla s píšťalkou na chodbu. A opravdu. Zahrála tu nejhezčí melodii na světě. Zahrála ji tak krásně, že krásněji už to nešlo. A když zahrála poslední tón, najednou skrz tu píšťalku vyfoukla ze sebe všechnu tu zlou nemoc. Zázrak! A od té doby hraje na čarovnou píšťalku jen ty nejkrásnější melodie. To aby se jí poděkovala a rozdávala dál radost, štěstí a naději. Protože každý má někde svou zázračnou píštalku. Ta holčička se jmenuje Sisa a poskládala pro vás všechny písničky v této knížce….“

A o téhle knížce a o Sise jsem vám dnes chtěla napsat. Sisa totiž vymyslela projekt Velcí herci zpívají malým dětem. Jde o knížku písniček s přiloženým CD, ke kterému komponovala hudbu ona sama, texty napsali nejrůznější textaři a písně nazpívali známí čeští (ve slovenské verzi slovenští) herci, kteří knihu také sami ilustrovali. Veškerý výtěžek z prodeje bude věnován pacientům s maligním lymfomem, kterému například podlehla nedávno jedna z účinkujících Zuzana Dřízhalová.

Kromě toho všeho jde o překrásné a chytré dětské písničky, ze kterých jsou alespoň moje děti tak nadšené, že si je hrají a prozpěvují, kudy chodí.

A tak pokud máte ve svém okolí nějaké malé děti, které byste chtěli obdarovat na Vánoce či k nějaké jiné příležitosti, knížku si můžete objednat zde: link
Ve slovenštině už vyšel i druhý díl a obě slovenské knížky lze objednat zde. link

Přeji všem nemocným, aby se uzdravili a našli si svoji kouzelnou píšťalku a všem zdravým, aby uměli sdílet dětskou radost, třeba právě při poslechu Sisiných písniček .

Příspěvek byl publikován v rubrice Zážitky s turisty. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na O kouzelné píšťalce (a náhodných setkáních)

  1. Daniela napsal:

    Som rada, že po zlej skúsenosti so slovenskou majiteľkou pivárne vo Švajčiarsku, si sa stretla aj s príjemnými Slovákmi. O Sise viem, pred časom som videla v televízii nejakú reláciu (neviem, či to bola Família alebo Na streche), kde boli na návšteve u nich doma a jej mama herečka Alena Michalidesová rozprávala aj o chorobe svojej dcéry. Dokonca si myslím, že sme boli kedysi skoro susedia. Neviem, či ešte stále bývajú v Petržalke. Ja už malé deti nemám, ale spomínanú knižku s pesničkami môžem doporučiť ďalej.

  2. Lotka napsal:

    Klikla jsem na ty stránkya už poslouchám ukázky z toho cédéčka. A tak se mi to líbí, že si to možná i objednám. A to mi táhne na 40. Nö, asi jsem ještě nevyrostla z dětství. :-)Nejlepší je Repovalo prasátko. 🙂

  3. Ostrovanka napsal:

    daniela: vetsina slovaku, ktere znam, jsou prijemni. jenze cesi a slovaci v cizine, to je kapitola sama pro sebe.
    lotka: to je jedno, kolik ti je. mne se ti pisnicky taky strasne libi. treba kohout z ameriky je genialni:)

  4. Lotka napsal:

    Pajo, že dneska stávkují učitelky obou tvých dětí? 🙂

  5. Edita napsal:

    To je krásné! je fajn, že jsou i lidé, kteří myslí na druhé a nazištně…toho si moc vážím…a jdu juknout na link a objednat knížečky a písničky a už te´d se na to těším, protože jestli se to líbí tvým dětem, tak Jakub bude taky nadšený i s Karolínkou…páá a přeji nejen tobě, ale i tvým přiznivcům a rodině krásný a barevný podzim a košem plným zdraví…:-)) edita

  6. Ostrovanka napsal:

    lotka: jeden den stavkovaly obe, vcera uz jen ofeliina, ta nevynecha jedinou stavku…
    edita: diky moc!! za to rucim, ze se jim to bude libit. zdravim na valassko!

  7. esme napsal:

    babka s kabelcickama
    Mila Pajo, chci ti popsat vlastni zazitek z letosni cesty na dovolenou v Recku – tam i zpet, abych pusobila trosku jako příklad, jak se to nema delat,,,
    Pred dovolenou v zari 2011 (tentokrat to byla prekrasna Parga – mela jsem tam nesplnene ukoly…- korfu az priste) jsem se ne týdny, ale měsíce upínala k termínu odletu jako tonoucí. Pracovní problémy vypadaly jako nezdolatelná hora a navíc mě vážně zradilo zdraví. Podotýkám, že je mi 59 – tak co se divím….
    Jako částečný lék v tomto depresivním období jsem na kanape v prázdém "návštěvnickém pokoji" vršila hromadu "nezbytných" věcí, vedle níž se krčil můj kuférek, spíš menší než větší, co mě v minulých letech při třídění bagáže držel při zdravém rozumu co do kapacity (vážíval se vším tak 18 kg, takže pohoda). Letos jsem udělala CHYBU. Paní sekretářka mi v práci nabídla zapůjčení většího kufru. Přivezla ho a bingo byl VETSI, ja to tam začala den dva před odjezdem valit. Je asi pravda, že ti neurologové s varováním na možné duševní chátrání měli pravdu. Připomínám jen, aby bylo jasno, že: cestuju s fotakama – z toho 1 zrcadlovka s sirokou vybavou – blesk, ruzne oběktivy, stativ, filtry, nabíječky na 2 foraty a na baterky atr atd.) ve zvlastni brasne – ne zrovna nejlehci a nejmensi. V dalsi prirucni brasne byl notebook – kam bych ty fotky stahovala, ze? no a pak jeste batuzek s bundou, pisingrem, doklady, nahradnimi brylemi, klici, mobilem, snuptychly, akutnimi leky, a tak. Jezdim zasadne sama, protoze se v jakekoliv spolecnosti nejsem schopna kochat natoz fotit.V praci mam lidi dost a na dovolene po spolecnosti nijak zvlast netouzim.Jezdim s malou cestovkou z Jilemnice, co ma pro me ten jedinecny puvab, ze pro me prijedou az pred barak a na konci dovolene me vyklopi zase az pred domovnim vchodem. Uzasne.Pán co pro me prijel, uchopil muj kuferek a zruzovel. Opatrne mi naznacil, kdyz ho nakladal do auta, ze "to je sila a ze to asi 20 kg nema ani nahodou…" taky ze nemnelo, na vahu mi ho na Ruzyni museli pomoct a bylo tam temer 28 kg. Milá slecna mi naznačila že jediná možnost je něco z toho vyndat. Takze jsem ke vsem 3(sic!) palubnim zavazadlum pridala jeste jakousi sitovku, do ktere jsem ve zmatku nahazela 3 knihy (nejtezsi byl atlas stredomorske flory, z ktereho jsem mela radost, jak si budu "urcovat" co kde uvidim, pak U.Ecco Jmeno ruze, protoze ten muzu cist dokola a mohl by mi tyden vydrzet a jeste jednu. Pak pytlik trtinoveho cukru, 1 tezsi boty a nejake ty nabijecky a baterie a navrch – priznavam ze z vypocitavosti) jsem prihodila Omron – pristroj na mereni krevniho tlaku, protoze mi ho muj kolega a kamarad kardiolog durazne doporucil, – kratce pred odletem jsem absolvovala kolaps a byla mi nasazena hypotenziva a mimo jine vybalancovani lecby nejakou dobu trva. Neni dobre za takovych okolnosti absolvovat cestu letadlem na jih, kde se daji cekat podstatne zmeny teploty. Ja vim. Ale zrusit us to neslo, tak malo bylo casu. A ja se strasne tesila a mela v tu chvili pocit, ze je to naposledy v zivote. Tak jsem to riskla a naridila si velmi rozumny rezim – polovinu planovanych aktivit jsem si zakazala, mela stesti na mimoradne inteligentniho delegata, ktereho jsem obsirne a pravdive informovala o rizicich meho zdravotniho stavu.
    Ale zpet k zavazadlum a vaze – vratila jsem se k odbaveni a nasadila oblicej "dementni babka co cestuje sama" a byla dost opocena. Slecna (mila a hodna!!!)na me mrkla a pustila kufr s temer 24 kg bez ztraty kyticky. Tak a ted odbaveni na palubu. …Jeste tohle je moje a jeste tohle a jeste tohle a jeste tohle… velmi slusny mlady hoch mel jediny dotaz: "nemate tech baterii trosku moc? vzdyt mate nabijecku, tedy nekolik nabijecek… a pak me odmavnul. BINGO!!!!Pak zacla dovolena :o) :o) :o).
    Ta skoncila a na poradu dne byla cesta zpatky. Vzhledem k tomu, ze behem dovolene mivam sklon vysbirat pulku plaze a ujizdim na "morskem sklu" – vzdycky se mi nashromazdi ke vsem kramum slusny pytlik artefaktu. A sem tam nejake ty darky. Ale je fakt, ze jsem se naucila nakupovat radu formalnich darku az nakonec v duty shopu na letisti. Jako darek si jeden druh olivoveho oleje v krabici po 3 lahvickach – Achia Triada-Crete z letiste na Korfu ziskal kyticku oblibenosti. Pred dobalenim jsem vyhazela a v Recku nechala vse, co jsem mohla postradat – ja blb s sebou tahla i nafukovaci madračku, kterou jsem pak neumela nafouknout !:o) – podstatnou cast jsem venovala spolubydlicim sousedkam, co bydlely vedle me a zustavaly jeste 14 dni. Kuferek trosku splaskl, ale k idealu mel daleko. Nekolik spolucestujicich se vsadilo, kolik mi nauctuji. Krasny a mily delegat me ujistil, ze letosni rekord nemuzu prekonat, protoze zazil pred mesicem pana, co si vezl z Lefkady 17 kg kameni, pry na skalku z, zaplatil nemaly doplatek v radu stovek euro bez mrknuti oka.
    Prisla jsem k vaze, bylo mi pomozeno s kufrem, pozdravile jsem Kalimera a cekala na verdikt. Oci me prechazely – verte neverte – ta slecna carovala, rozhodne vim ze s necim nejak manipulovala, vaha kolisala a JELA DOLU !?! a v nekolika vterinach se vaha kuferku ustalila na hezkych 21,5 kg. Ja se nemohla prekvapenim ani nadechnout. Slecna se na me usmala, podala mi doklady a poprala recky a anglicky prijemny let. Nikdo na me nebyl ani neprijemny, natoz hruby kvuli "palubnim zavazadlum" rozsirenym o tasku z duty shopu.
    Ale ja jsem se hodne poucila, vratim se ke starsimu kufriku a skromejsimu baleni a nebudu pokouset stesti a laskavost personalu tu i onde, protoze jsem si ji uz vsechnu kliku nepochybne vybrala. Rada bych podekovala, kdybych mohla, vsem spoluucastnym na tomto mem bezohlednem trapasu, at jiz to byli spolucestujici nebo personal letist. Koledovala jsem si, a neodnesla jsem si jakysi pochybny pocit vitezstvi, ale intenzivni zazitek vlastni nesoudne hlouposti, ktera mi laskavosti mnoha lidi prosle bez ostudy a financnich nakladu. Dekuji vsem a polepsim se. Esme

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *