Loučení (Strašně stresující)

Mám tolik témat, o kterých bych chtěla napsat, ale potřebuji na ně dostatek času. Potřebuji je promyslet a zpracovat. Na konci sezony se mi ale zdá, že mám najednou v hlavě úplně prázdno. Nejsem schopná se na nic delšího soustředit, probíhá totiž každoroční akt loučení.

I přesto, že už tady na ostrově léta bydlím, jezdím každý podzim alespoň na měsíc do Čech. Potřebuji se vidět s rodinou, s kamarády a chci také, aby si děti na moji zemi zvykly.

S kým se tedy loučím, když jedu jen na měsíc? Se známými, se kterými se celé léto nevidím, protože na sebe nemáme čas. V zimě ho na sebe sice máme, ale pak zase nemám hlídání, tudíž už nemůžeme večer nikam vyrazit. A tak si ještě rychle musím užít toho, že můžu večer jít pryč.

S kamarádkami a kamarády, které a kteří tu v létě pracují a na zimu odjíždějí. Ne všichni se vrátí zase nazpět. Některé už se potřebují usadit, na druhé tlačí partner, ať už takhle pořád nependlují sem a tam, na další zase rodiče. Jsou skvělí, kdo však ví, zda a kdy se ještě uvidíme?

A mezitím přijíždí ještě spousta známých na dovolenou. Se všemi se samozřejmě musím vidět, když už sem vážili tak dlouhou cestu. A k tomu práce a děti. Za pár dní mi odjíždějí rodiče. I když se s nimi zanedlouho uvidím u nich doma, ráda bych si jich ještě užila.

Léto je pomalu u konce. A přitom je tak krásně. Žádná velká vedra, teplounké moře a všude už nastává klid.

Jako malá jsem konec léta nenáviděla. Teď se ale těším. Každý den přináší něco nového. A to je na životě hrozně prima.