Má ještě smysl psát o Vánocích nebo o tom, o čem člověk přemýšlí? Nebylo už všecko vyřčeno, napsáno? Nejsou to stejně jen prázdná slova, která nikoho už nezajímají?
Když si občas čtu zpětně své blogy, uvědomuji si, že sice stárneme a odrůstají nám děti, ale ve své podstatě zůstáváme stejní, jen časy se mění.
Za poslední rok se toho stalo tolik, ale vlastně to náš život nijak výrazně nezměnilo. Pandemie s celou svojí hrůzou, několik známých, kteří ji bohužel nepřežili, další, se kterými se naše cesty rozdělily kvůli neslučitelným životním postojům, ale nakonec jsme vděčni za tolik dobrých a skvělých lidí, kteří zůstávají nebo se najednou objevili v našich životech. Mix špatného i dobrého.
Nám letos na Vánoce odjeli všichni přátelé a žádní kvůli restrikcím nepřijeli. Ani Janýsek se nevrátil ze studií, protože cestování je nejen náročné, ale o svátcích i opravdu předražené. Ofélie ale za žádnou cenu nechtěla, abychom byli na Štědrý večer sami, protože je od malička zvyklá na to, že tenhle večer je u nás večírek s mnoha přáteli. Usilovně jsme tedy přemýšleli, koho pozveme.
Nakonec jsme pozvali jeden starší řecko-americký pár. Moc je sice neznáme, ale při několika příležitostech jsme se ujistili, že hlavně s Jimem je docela legrace. Jeho žena je zato vděčná poslucháčka, byť toho moc nenamluví, ale to bude asi tím, že ji Jim téměř nepustí ke slovu. Koneckonců, ne náhodou vlastně vůbec nevím, jak se vlastně jmenuje… (To jsem přehnala, to samozřejmě vím, ale to je taky zhruba to jediné, co o ní vím).
Adonis tedy začal nakupovat a vařit, zatímco my s Ofélií jsme šly do kostela na štědrovečerní bohoslužbu. Když jsme se vrátily, kuchyně voněla všemi dobrotami a Jim už stál u kuchyňské linky a popíjel víno. Žena je prý nemocná a nemohla přijít a jemu bylo trapné návštěvu odříct, když věděl, že Adonis už vše připravil. Adonis se na mě podíval se zoufalstvím v očích. Nalila jsem mu skleničku a sama si dala taky jednu a oba jsme zadoufali, že tohle nebude ten nejšílenější Stědrý večer v našem životě. Jim totiž nepřestával mluvit a my s Adonisem, každý za sebe, přemýšleli, proč nám opravdu neřekl, že má nemocnou manželku. Mohli jsme pozvat ještě někoho dalšího nebo Adonis taky nemusel tolik nakupovat a vařit, ale nakonec jsme se druhý den usnesli na tom, že se Jimy tak bál, abychom večeři nezrušili, že raději nic neřekl, a ani se mu nedivím, protože jídlo bylo vážně lahodné.
Adonis uvařil domácí ravoli s krevetovou náplní, steaky s pepřovou omáčkou a pečenými brambory a pak vyrobil svoji speciální zmrzlinu crocante. Po několika lahvích vína začal být večer docela zábavný a po pár štamprlkách kubánského rumu jsme se smáli od srdce, i když teď už vlastně ani nevím čemu.
Ofelie už je veliká, tak už na tradiční koledu nechodí, zato si s námi poprvé dala u svátečního stolu skleničku vína a já jsem si uvědomila, že se přesouváme do nějaké nové etapy našeho života. A moc bych si přála, aby byla tak milá a veselá jako doposud.
Krásný příběh; nebyl by recept na ty ravioli?
Hezké svátky a šťastný nový rok vinšuju
hihi… to je A. tajemství!!! A jsou fakt luxusní!