JE TO TAK. KDO POZDĚ CHODÍ, SÁM SOBĚ ŠKODÍ.

Kamarád z Korfu má v tomhle jasno: pozdní příchody prostě netoleruje.
A tak jsem ho už v 7.40 našla, jak se rozvaloval na věcech nějakého plavce, který byl zrovna ve vodě.

Šibalsky přivřel oči, jako by mě neviděl, a přitom bedlivě sledoval každý můj pohyb. Hraju tu jeho hru – a baví mě to.

Jenže když jsem ho fotila, do záběru se mi omylem připletla i babička za ním. Paní Afroditi. Ta se sem nechá ještě za tmy, na půl sedmou, vozit svou bývalou švagrovou Elpidou. Obě se pak spolu s dalšími pěti ženami naloží do moře, a když vylezou, ještě půl hodiny si venku sdělují to, co ve vodě nestihly.

Já jejich hovory samozřejmě nenápadně poslouchám. Člověk se tak dozví spoustu věcí. Nedávno například probírali nějaký kriminální případ, který žil řeckou televizí celé týdny.
„A jak to dopadlo?“ ptám se s nevinnou zvědavostí, toužící po šťavnatém drbu o jakési krkavčí matce.

„Ty nesleduješ televizi? Tam to běží celý den! Ta matka byla Tunisanka a dítě prostě nechala zmizet!“
„Ne, já televizi nesleduju. Já mám vás,“ směju se.

Od té chvíle mi moje „mořské zpravodajky“ servírují všechny novinky okamžitě a bez cenzury.
Když jsem dnes přišla, ptám se:
„Tak co je nového?“
„Nic,“ odpověděly suše.

Dělala jsem, že jsem zklamaná. „A za co vás, děvčata, vlastně platím?“

Smály jsme se všechny tři jako puberťačky. A jestli je mi na konci léta něco opravdu líto, pak právě toho, že se tyhle dvě moje mořské informátorky v zimě koupat nechodí. Budou mi chybět.