Češi v cizině – Radka Kristýna Chobotová – Brazílie

 

 Odstěhovat se do zahraničí není jen fyzická cesta mimo republiku, ale je to hlavně cesta do nitra duše.

Ahoj Radko, o tobě vím, že jsi bydlela na hodně místech –  Holandsko, Jemen, Egypt, Rakousko a Francie. Od roku 2015 žiješ v Brazílii. Jak ses tam ocitla?

Do Brazílie jsem následovala svého muže, který se po dokončení doktorátu musel vrátit do své práce. První dva roky jsme žili v Riu a teď už dva roky bydlíme v hlavním městě Brasilia. Málokdo ví, že prezident Juscelino Kubitschek, který město uprostřed brazilské savany před šedesáti lety založil, měl české kořeny. Brasilia je architektonicky velice zajímavé město, a na Latinskou Ameriku skutečně bezpečné a organizované. Skoro každý den tady svítí sluníčko a po většinu roku je kolem 25 stupňů.

Tvůj manžel Guilherme (Gui) je Brazilec s libanonskými kořeny. Jak jste se seznámili? A jaký je?

 Seznámili jsme se ve Vídni, kde jsem několik let pracovala pro jednu mezinárodní organizaci a nějakou dobu měla v práci na starosti projekt s Brazílií.

Gui je na Brazilce dost vysoký (194 cm), je neuvěřitelně klidný a při schůzkách nebrazilsky přesný jako hodinky. Baví mě jeho humor a to,že za všech situací zachová chladnou hlavu. Jako já rád cestuje a nevadí mu stěhování, takže asi proto nám to klape a už jsme spolu osm let.

Kde jste se brali a jaká byla vaše svatba?

Brali jsme se z praktických důvodů v České republice. Brazilské svatby bývají honosné a na svatbu se zve široké příbuzenstvo, spolužáci, přátelé rodičů a sousedé,takže počet hostů jde do stovek.

Vůbec jsem si nedokázala představit jak naplánovat takovou velkou akci na dálku z Vídně, kde jsem v té době pracovala, takže jsme se rozhodli vzít u nás. Hledali jsme místo mezi Vídní a Ostravou a okouzlila nás Lednice ve vinařské oblasti Jižní Moravy.

Nakonec nás na svatbě bylo skoro sto a jednu třetinu tvořili Brazilci. Oslava,která probíhala od pátku do neděle byla brazilsky divoká a moc rádi na ni vzpomínáme.

Co si Brazilci myslí o Češích? A jak se staví k přistěhovalcům?

Možná díky své přistěhovalecké minulosti jsou Brazilci národ, který cizince přijímá hodně pozitivně. Jsou zvídaví a rádi se mě na Česko ptají.

Ať už si říkáme Česko nebo Česká republika, pro starší generaci Brazilců a některé úřady jsme ještě pořád Československo. Ví, že naše země leží někde mezi Německem a Ruskem a docela hodně lidí si myslí,že se u nás mluví rusky.

Mladší generace Brazilců už dost cestuje a většina zná Prahu, Český Krumlov, české pivo a trdelník. Brazilci nechápou jak můžeme jíst každý den teplou polévku a to i v létě, proč vstáváme a chodíme spát tak brzy, proč nám je v klimatizaci vychlazených místnostech zima, když u nás přece máme dlouhou a studenou zimu. Brazilci se taky rádi ptají na naše zvyky a tradice a nejvíce je šokuje naše velikonoční pomlázka, která jim (ale to i mně) připadá barbarská.

Brazílie se skvěle stará o Venezuelany, kteří sem přišli po vypuknutí krize ve Venezuele. Státní program pro Venezuelany se jmenuje Operace Vítejte a důležitou částí programu je integrace.

Všichni Venezuelané mají v Brazílii stejné práva jako Brazilci a můžou bydlet a pracovat kdekoliv v Brazílii. Stejné právo mají ostatně všichni ostatní přistěhovalci, kteří si v Brazílii zajistí přechodný pobyt. Pravidelně pracovně cestuju po Latinské Americe a podobný proimigrační trend je takto nastaven ve většině zemí této části světa.

V Brazílii bydlí několik obdivuhodných Čechů a Brazilců s českými kořeny. Měla jsi možnost je nějak blíže poznat?

Ano. V Riu jsem se například seznámila s legendárním Freddym Sobotkou, který přežil Osvětim, po válce odešel do Brazílie, kde se proslavil jako zlatník a mnoho let působil jako honorární konzul České republiky v Rio de Janeiro.

V Brasilia zase bydlí pan Bohumil Med, který byl mnoho let profesorem hudební teorie na státní univerzitě v Brasilia, byl zakládajícím členem orchestru Národního Divadla a provozuje největší obchod s hudebninami v Brazílii. Taky setkání s Eduardem Lichnowským, který je potomkem slezského šlechtického rodu Lichnovských bylo nezapomenutelné.

Co je pro tebe největší úskalí manželství s Brazilcem?

Nejsložitější je,že žijeme daleko od obou našich rodin, které nám moc chybí. I Guiho rodina je od nás tisíc kilometrů daleko,takže většinu dovolených trávíme navštěvováním rodin a přátel.

Další úskalí je portugalština, kterou doma mluvíme. Po celém dni v práci, kde komunikujeme portugalsky a anglicky, už nemám sílu mluvit portugalsky a ráda bych si odpočala v češtině. A protože to není možné, vyhýbám se večer vyprávění vtipů, používaní komplikovaných vět a vůbec jsem ke konci dne mlčenlivější.

A jaké jsou naopak pozitiva?

 Výhoda je mít přístup k dvěma odlišným světům. Ten brazilský je pro Češku, která měla od malička přístup ke vzdělání a zdravotnímu pojištění zadarmo, hodně nespravedlivý. Nerovnost a chudoba mají v Brazílii, ale i v jiných zemích Latinské Ameriky, hluboké historické kořeny.

Na druhou stranu je Brazilský svět plný hudby, tance a zábavy. Brazilci mají skvělý smysl pro humor, improvizaci a umí se výborně bavit.

Český svět můj Gui nazval Adam a Eva v ráji. Vzdělávání, zdravotnictví, mateřská dovolená, vše na vysoké úrovni a plně financované státem, důchody pro většinu populace, fungující justice i veřejná doprava a navíc pivo levnější než coca cola, to je něco, co v Brazílii není.

Na pravý ráj ale máme v Česku dlouhou a studenou zimu a taky zvláštní obsesi čerty…

Stýská se ti po něčem konkrétním v Čechách?

Stýská se mi po rodině, kamarádech a po vůni ročních období.

Co se ti život v Brazílii dal a vzal?

 Odstěhovat se do zahraničí není jen fyzická cesta mimo republiku, ale je to hlavně cesta do nitra duše. Život v zahraničí přináší i různé strasti – naučit se jazyk, pochopit jak společnost funguje, překonat strach z neznámého, sterotypy, vyrovnat se se samotou, ale třeba i naučit se vařit z místních ingrediencí.

Těch příležitostí otestovat své vlastní hranice je nespočet. A vše musíte zvládnout sami, bez pomoci rodiny a přátel, což není lehké, ale na konci vás čeká zjištění, jak jste neuvěřitelně silní.

Čím se živíte?

 Já pracuji jako koordinátorka projektů pro OSN agenturu pro migraci. Pro stejnou agenturu jsem už pracovala v Jemenu a v Egyptě a migrační problematikou se zabývám přes patnáct let, ale i přesto mě práce v Brazílii hodně naučila.

Manžel je doktor sociologie a momentálně pracuje pro Národní úřad pro vzdělávání úředníků, kde má na starosti mezinárodní spolupráci. O migrační politice pravidelně publikuje články a veřejně přednáší, takže je to téma, které nás taky spojuje.

Jak se změnil tvůj běžný den za doby pandemie?

Brazílie má po Spojených státech nejvíce obětí viru na světě. Problémy mají  nejen velkoměsta, která mají velkou koncentraci obyvatel (třeba město Sao Paulo má více obyvatel než celá Česká republika), ale i venkov, kde nejsou nemocnice a chybí testování.

Pandemie Brazílii hodně změnila. Od března jsou nepřetržitě zavřené školy, takže děti a studenti sedí doma. Lidé dodržují nošení roušek, už se neobjímají a nelíbají na potkání, nescházejí se ke společným oslavám a letos většina měst ruší i oslavy karnevalu. Tohle období je pro Brazilce velmi těžké, protože jsou nesmírně kontaktní.

Stejně jako Brazilci, i my s Guim jsme se ocitli v izolaci. Před pandemií jsme pracovně i soukromě hodně cestovali, chodili do restaurací a kaváren. Od dubna pracujeme oba z domova, kde trávíme i většinu volného času. Abychom se z toho nezbláznili, sportujeme, chodíme na procházky do brazilské savany, denně jsme přes internet v kontaktu s rodinou a přáteli a taky na dálku učím angličtinu.

Potýkala ses někdy s rozdíly v náboženství?

 Pro Brazilce je náboženství důležité. Brazilci pro své děti vybírají biblické jména jako Ježíš, Kristus, Marie nebo Jan Křtitel, tetují si slovo Bůh nebo znak kříže na tělo a děti mají ve škole hodiny náboženství.

Kostely jsou tady na každém rohu a socha Ježíše podobná té, kterou známe z Rio de Janeira, zdobí hodně Brazilských měst. Knihkupectví v menších městech nabízejí pouze náboženskou literaturu, brazilští kněží tady mají svoje televizní pořady a některé církve dokonce i svou vlastní televizní nebo rozhlasovou stanici.

Brazilce uslyšíte zdravit Bůh s tebou nebo odpovídat Dá-li bůh, no a když se stane neštěstí nebo se něco nepovede, je to určitě vůle boží. Celý ten náboženský marketing, ale i angažovanost církví v politice, školství a zdravotnictví jsou pro nás Čechy dost nepochopitelné.

A jaké vnímáš kulturní rozdíly?

Do divokého Rio de Janeira jsem se stěhovala z Vídně, což je uhlazené, poklidné město a lidé jsou tam uzavření ve svých světech a bytech. Ve Vídni jsem se za šest let neseznámila skoro s žádným Rakušákem ani Rakušankou.

Naopak v Brazílii se chce zase kamarádit každý, takže je běžné, že v obchodě, v autobuse nebo v restauraci lidi spolu spontánně navazují konverzaci o čemkoliv. Kvůli neznalosti jazyka jsem se první měsíce při konverzaci docela zapotila. Brazilce zajímá vše, hlavně jak jsem se dostala do Brazílie, jaké brazilské jídlo mi chutná, jak se budou jmenovat naše děti, komu fandím ve fotbale nebo třeba jestli už jsem zažila brazilský karneval.

Důležité je na setkání nechodit včas. Za slušnost se považuje, když máte alespoň dvouhodinové zpoždění. Můj kulturní problém většinou nastává v momentě kdy přijedu do České republiky, kde se moje zpoždění moc netoleruje.

Měla jsi někdy možnost být součástí vyhlášeného karnevalu? Jaký je to zážitek?

Brazilský karneval je po světě proslavený fotkami polonahých tanečnic na alegorických vozech. Je to ale jen část toho, co se v karnevalové Brazílii odehrává. Největším zážitkem ve většině brazilských měst jsou pouliční průvody a koncerty.

I když karneval trvá oficiálně jen 4 dny, předkarnevalové a pokarnevalové období můžou tohle taneční a hudební veselí natáhnout klidně na měsíc. Brazilci berou karneval velice vážně.

Tehdy se chodí na čas, v maskách (na každý den se vymýšlí nová maska) a ve skupinách. Členy skupiny ale v davu brzy ztratíte, což je zase skvělý důvod seznámit se s novými lidmi. Během dne členy své skupiny zase nacházíte a ztrácíte a takhle je to celý karneval. Je až neskutečné, jak při těch davech v ulicích a přemíře alkoholu panuje v ulicích přátelská atmosféra a dokonce i kriminalita je během karnevalu minimální.

Liší se hodně i tamní kuchyně od té naší?

  Většina Brazilců jí každý den vařené fazole a rýži a k tomu střídají kuřecí nebo hovězí maso, rybu a pro vegetariány  smažené vejce. Ale jinak v Brazílii díky migraci a přistěhovalcům najdete restaurace z celého světa.

Mně moc chutná brazilské ovoce a taky tradiční suroviny používané už brazilskými Indiány před příchodem Evropanů jako maniok, guarana a acaí. Nejzvláštnější brazilské jídlo jsou pro mě grilovaná kuřecí srdce, což je oblíbená pochoutka dětí.

Litovala jsi někdy rozhodnutí odstěhovat se?

 V zahraničí s malými přestávkami žiju už skoro dvacet let. Zatím jsem měla velké štěstí na místa, kam mě život zavál a na lidi, které jsem při své cestě potkala a hlavně mám úžasnou rodinu, která je pro mě i přes tisíce kilometrů velké pouto, zdroj energie a jistoty. Ráda se domů vracím, a to i za cenu toho, že na cestu padne skoro celá dovolená.

Na co jsi nejvíce hrdá?

 V Brazílii si nejvíce cením praktičnosti, kterou jsme si v České republice vypěstovali výlety po horách, se skautem a pionýrem. Taková KPZ – krabička poslední záchrany nám pomůže zvládnout jakoukoliv situaci a když vytáhnete řízek, sušenku a vodu uprostřed pralesa nebo na vrcholu hory, získáte si tak všechny Brazilce kolem, protože ti si na výlet zabalili maximálně selfie tyč.

Jak vím, věnuješ se hodně charitě. Jakým způsobem?

Jako pracovnice OSN se dlouhodobě věnuji humanitární pomoci. Před lety jsem pracovala v Jemenu a tenhle pohádkový kout světa mě svojí vřelostí okouzlil. Když v Jemenu vypukla válka a hladomor, zorganizovaly jsme s Češkou Sabinou, která v Jemenu žije, sbírku a nakoupili potravinové balíčky pro lidi v nouzi.

Rozhovor se Sabinou zde:

Češi v cizině – Sabina Addailamy – Jemen | Ostrovanka bloguje

Otestovaly jsme si tak, že pomáhat jde, a chtěly v tom pokračovat. Pomohly nám kamarádky Táňa a Šárka z mojí rodné Ostravy, se kterými jsme založily spolek Pomůžu jak můžu, z.s. (pomuzujakmuzu.cz) Fungujeme od roku 2018 a díky příspěvkům, které nám lidi posílají, a s pomocí Sabiny, už rok a půl provozujeme v Jemenu kuchyň, kde vaříme denně teplé jídlo pro 166 lidí (zaměřujeme se hlavně na ženy, děti a seniory, protože ti jsou nejzranitelnější).

Náš počin určitě bourá stereotypy humanitární pomoci, už kvůli tomu,že místo siláka s pytlem rýže (jak většina organizací prezentuje humanitární pomoc) máme v Jemenu srdečnou a statečnou Sabinu, která vše trpělivě zařizuje. Taky se nám potvrdilo, že Češky a Češi nejsou lhostejní k utrpení druhých a jsou ochotní pomáhat i v zemi s rozsáhlou humanitární krizi.

Co bys poradila krajanům, kteří se do Brazílie chtějí přistěhovat ?

Brazílie je slunná země s nádhernými plážemi, exotickou přírodou, lahodným ovocem a skvělou brazilskou hudbou. Zároveň je to největší a nejlidnatější země Jižní Ameriky, takže se Češky a Češi musí připravit na tu velikost, která obnáší mnohamilionová města, davy lidí, velké vzdálenosti, zácpy, byrokracii a čekání.

Na rozdíl od Českých měst, jsou ty Brazilské plné protikladů, kde najdete luxusní čtvrti s bazény a heliporty, ale i předměstí plná chatrčí, kterým se říká favely. Města trápí problémy s drogami a vysoká kriminalita, takže všem doporučuji aby si o místech, kde se budou pohybovat, zjistili co nejvíce informací, které jim pomohou předejít nepříjemným situacím.

Všem doporučuji, aby si přivezli čtečku knih nebo zaplatili předplatné online časopisu, protože číst texty v češtině je skvělý způsob, jak nezapomenout češtinu. A ještě před odjezdem by si všichni měli přečíst knížku Pavla Šembery:  Brazílie – Návod k použití. Je to vtipný průvodce brazilskou kulturou.

 

Jaké je tvoje přání do budoucna?

Asi jako všichni na téhle planetě si přeji, aby už brzy skončila pandemie a taky abychom z toho vyšli silnější a pokornější.

V osobním životě bych ráda pokračovala ve vyvracení stereotypů, že ženy ve vedoucích pozicích a ve veřejném životě nejsou tak dobré jako muži.

Během své kariéry jsem sama zažila diskriminaci na základě pohlaví, musela jsem pracovat více a neustále bojovat, abych dokázala, že jsem při dosahování úspěchů stejně schopná jako mužský protějšek, a že si zasloužím stejný plat. Momentálně se věnuju mentoringu a podporují ženy, které chtějí rozjet vlastní podnikání nebo se posunout v kariéře.

Děkuji ti za milý rozhovor a přeji ti, aby se ti podařilo splnit si své sny!

Spolek Pomůžu jak můžu, z.s. (pomuzujakmuzu.cz) můžete sledovat pomocí kliknutí na odkaz. I vy se můžete stát součástí tohoto krásného a bohulibého projektu!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Češi v cizině – Radka Kristýna Chobotová – Brazílie

  1. Čerf napsal:

    Moc pěkný rozhovor, děkuji. Pravda, zrovna brazilské hlavní město bych někdy rád viděl na vlastní oči, ale do té doby si o něm rád nechám vyprávět :-).

    • ostrovanka napsal:

      přesně. i já! a vůbec, celá země musí být fascinující. snad se bude zase někdy dát cestovat…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *