Češi v cizině – Dalibor Smetana – Austrálie

Zpětně svůj útěk hodnotím jako obrovský a zoufalý krok. Opustil jsem všechno, co jsem měl rád. Rodinu, příbuzné, kamarády, svůj domov, své věci s vědomím, že už se nikdy neshledáme.


Ahoj Dalibore, zdravím tě do Austrálie. Ty už jsi vyložený starousedlík. Co tě na druhý konec světa přivedlo?

V Austrálii žiji od roku 1984. Posledních dvacet pět let v malém městečku ve Victorii asi 100km východně od Melbourne.

Jako desetitisíce krajanů jsem zvolil emigraci před životem v předsametové totalitě, přesto, že jsem politickým smýšlením vlastně socialista.
Volbu Austrálie ovlivnil v uprchlických táborech v Itálii můj vztah a zájem o přírodu, ke koním, ke country muzice a odpor ke sněhu a zimě – vypěstovaný na Liberecku – kde je sníh a slota 10 měsíců v roce …

Máš australskou ženu. Jak jste se seznámili?

Seznámili jsme se náhodou, jak to bývá, když jsem v osmdesátých letech pracoval chvíli jako barman v Hiltonu v Sydney a žena – zdravotní sestra – tam s několika kolegyněmi cosi slavila. Chvíli jsme spolu chodili, pár let jsme spolu žili a nakonec se vzali. Samozřejmě v Austrálii.

Máte už i dospělé děti.  Mluví česky a mají nějaký vztah k České republice?

Máme tři děti mezi dvaceti dvěma a dvaceti sedmi lety. Dvě dcery a syna. Pochopitelně doma mluvíme anglicky. Česky mluvím jen já s dalšími Čechy, ale rodina kromě pár frází česky neumí.

Děti jsou ale na svůj český původ hrdé. Mezi mládeží je v dnešní moderní době populární pocházet z multikulturní rodiny. K tomu je to v Austrálii zcela běžné. Čtvrtina obyvatel Austrálie je narozena v jiných zemích.V Čechách se rodině při návštěvách všem velmi líbí.

Vím, že jsi vystřídal spoustu různých profesí. Které to byly a kde jsi nakonec zakotvil?

Moje původní profese z Čech je plemenařina skotu. Prvních několik let zde jsem pracoval na farmách a stanicích na chov skotu a koní.
Taky jsme objeli s kamarádem celý kontinent a živili se příležitostnými pracemi a prošli mnohými dobrodružstvími.
Dvakrát jsme dokonce skončili opatrovaní na nějaký čas skupinou domorodců, když nám došly peníze, zásoby i benzín na severu Austrálie.
Jednou nad námi držela ochranný dohled policie v Západní Austrálii, když jsme museli kempovat na louce vedle obchodního centra, abychom rozebrali motor a vyměnili podpálené ventily.

Po čase jsem se uchytil ve své profesi plemenářských služeb skotu právě tady v kraji.
Zánik mléčných farem v naší oblasti začátkem tohoto století mne ale přinutil ke změně kariéry.


Přesedlal jsem na dálkové kamiony. V řízení velkých vozidel jsem měl zkušenost z vojny i ze zemědělství. Ale to téměř skončilo rozvodem. Děti byly tehdy mladší a být celé týdny pryč rozhodně není příznivé pro rodinu. Ale pro mne to bylo to strašně zajímavé.

Ale kvůli rodině jsem z dálek Austrálie za pár let přešel na autobusy. Od začátků emigrace jsem měl heslo: „Všechno umím a co neumím, to se naučím“.A tak jsem měl opět příležitost to aplikovat v praxi.

Posledních pár let jezdím se zájezdovými autobusy. Moje práce mě baví a je vlastně zároveň i zálibou.


Do Austrálie jsi přišel jako emigrant bez znalosti angličtiny. Jak dlouho ti trvalo se jazyk naučit?

Minimální znalost řeči jsem měl. Za pár měsíců jsem se dorozuměl alespoň primitivně. Ale naučit se obstojně vyjadřovat mi trvalo pár let a naučit se anglicky jako česky trvalo pár dekád.

V uprchlickém táboře v Itálii nám náš učitel angličtiny – mladý Němec, který studoval v Americe – kladl na srdce: „K životu ve vaší nové zemi je třeba 10 nejdůležitějších věcí – jazyk, jazyk, jazyk, jazyk, jazyk, jazyk, jazyk, jazyk …”
A tak přesně tomu je !

Jak vzpomínáš na období v uprchlickém táboře?
Zkušenost v Itálii byla moc zajímavá. Tehdy, na začátku osmdesátých let, byly v Itálii dva tábory pro uprchlíky z Východního bloku.

V táboře byli Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, Bulhaři, Rumuni, Albánci a v Capui asi 100 Vietnamců – už léta. Ty vylovila italská loď kdesi v oceánu. Také tam bylo několik Jugoslávců co říkali, že až umře Tito, vypukne v Jugoslávii válka. Pochopitelně jsme jim tehdy nevěřili. Bohužel měli pravdu.
Organizace kempů byla velmi svobodná. Po přijímacích procedurách dostal člověk železnou postel, molitanovou matraci, hygienické potřeby a instrukci aby si našel své krajany, kteří mu vše vysvětlí.
Jak jsme se trochu rozkoukali, začali jsme pracovat mimo tábor hlavně na farmách při sklizních tabáku, zeleniny a ovoce. A někteří jsme si s našimi italskými farmáři vyměňovali vánoční přání ještě mnoho let po rozloučení.
V táboře jsme si, podobně jako na vojně, vytvořili skupinky kamarádů, které nám vlastně nahrazovaly rodiny.
Zpětně svůj útěk hodnotím jako obrovský a zoufalý krok. Opustil jsem všechno, co jsem měl rád. Rodinu, příbuzné, kamarády, svůj domov, své věci s vědomím, že už se nikdy neshledáme.

Naštěstí se všechno vyvinulo neuvěřitelně jinak. Když jsme s ostatními uprchlíky letěli v roce 1990 navštívit svoji vlast, já po sedmi letech, ale někteří dokonce po dvaceti, a letadlo přistávalo na Ruzyni, brečeli jsme úplně všichni včetně letušek.


Je něco, na co si v Austrálii nezvykneš nebo po čem se ti stýská?

Po třiceti šesti letech jsem větší část života strávil zde. Od začátku jsem byl ze všeho  nadšený. Ale vlastně je to tady do jisté míry vše až podivně podobné jako “doma”.

Občas se mi samozřejmě zasteskne po českých kamarádech a kamarádkách z dětství, z mládí, z vojny, ale po tom se stýská i lidem v Čechách. A u mého ročníku je to už i stesk a nostalgie po mládí. Ovšem od zavedení internetu je denní kontakt i s těmito lidmi velmi snadný.

Samozřejmě mám pár přátel i mezi místními lidmi.
Co se ti naopak nejvíc líbí?

Austrálie je širá, nepompézní, příjemná, prostorná, vzdušná, barevná, země. Společnost není poznamenaná válkami ani zlovolnými diktátory. Tedy ani udavači, tajnými policiemi apod. Britské kořeny a základy obohacené o kultury z mnoha koutů světa tvoří tolerantní přátelskou atmosféru se smyslem pro fair play a pro humor.

Narazil jsi tam ale i na nějaká úskalí?

Samozřejmě. Zpočátku hlavně řeč. A když se konečně člověk naučí řeč tak dobře, aby všemu rozuměl a myslí si, že tím pádem tady bude opravdu doma, tak naopak porozumí a pochopí, že si tu může vytvořit nový domov, ale doma bude vždycky jenom doma.
Je třeba se s tím naučit žít a cenit si toho, že je člověk členem převeliké rodiny první generace usedlíků odkudkoliv kamkoliv.
Když se dařilo, byli jsme rádi, když se nedařilo a věci nešly, jak by člověk chtěl, bylo to někdy míň veselé. Tak to je ale v životě všude.

Snad byl trochu oříšek, že na to byl tady v dálce člověk tehdy sám. Možnost návratu nepřipadala v úvahu, a tak se se svými neúspěchy musel i sám poměřit, a sám se zvednout a snažit se dál.

Ale uvědomme si, že proti předchozím generacím a lidem v zemích i dnes postiženými a ničenými válkami to máme všechno strašně snadné.

Naši prarodiče zažili 2 světové války, naši rodiče jednu, tu s Německou okupací s koncentráky, gestapem, pak nástup komunismu, teror 50tých let, Sovětskou invazi 1968 …
A ještě nás dokázali vychovat. Takže to beru tak, že náš život je proti tomu zábavný dětský tábor.

Jaké jsou tvoje zájmy a záliby?
Zamlada jsem aktivně jezdil na koni v Čechách a pracovně zpočátku i tady.
Od dětství mám rád country muziku. Hrál jsem tady taky v kapele na basu a baskytaru. Mám rád  trefný humor a knihy. Můj nejoblíbenější autor je Bill Bryson.

Zajímám se odjakživa o přírodu, historii Země, lidstva i vesmíru a také o politiku.
Rád fotím a miluju zvířata.
A máš nějakou vizi? Plány do budoucna? Sen?

Zůstat zdráv, abych se mohl podívat občas po světě a domů, a sejít se s lidmi, které mám rád.

Moje životní motto a moudro je z jedné knihy Dicka Francise:

„Když je člověk mladý, tak úspěšný život je před ním jako vysoká hora a cesta na vrchol je samozřejmostí. Ale jak člověk stoupá, časem se dostane do bodu v kterém ví, že už dál ani výš to nedokáže.
Šťastní jsou ti, kteří se dokážou zastavit, otočit a mít radost z jejich ‚výhledu‘ a z toho, kam se dostali, místo  aby se závistivě dívali vzhůru a užírali se tím, že jiní dosáhli výš.“

Děkuji moc za rozhovor a přeji tobě i tvé celé rodině vše nejlepší v tomto roce!

Na odkaz na fotky z Daliborových ‚trucking days‘ se můžete doklikat na stránkách online časopisu Čechoaustralan, jehož internetovou verzi udržoval mnoho let.
Odkazy: cechoaustralan.com
fotogalerie – a dole odkaz – dálky Austrálie.

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Češi v cizině – Dalibor Smetana – Austrálie

  1. Slávek napsal:

    To citované životní moudro je opravdu moc moudré!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *