Češi v cizině – Martina Pavlicová – USA

Je spousta lidí, která se radši nenechá vyšetřit a umírá doma, než aby zadlužili rodinu. USA přeje mladým a zdravým.

Ahoj Martino, v USA jsi už 24 let. Co tě tam přivedlo?

V roce 1995 jsem dostudovala Mgr. na Matematicko-Fyzikální fakultě, obor ekonometrie a začala postgraduální studium ve statistice na Akademii Věd. Už první rok mi bylo jasné, že bez znalosti angličtiny to nepůjde.

Všechna odborná literatura byla v angličtině a já jsem byla ‘němčinář’. Překládala jsem každé slovo s pomocí slovníku (ve formě knihy, internet byl v té době byl v plenkách) a o gramatice neměla ani ponětí.

Rozhodla jsem se tedy to na čas v Čechách zabalit a odejit do USA na PhD studium. Byla jsem přijata na několik škol a v pátek 13. června 1997 jsem odletěla do Columbusu ve státě Ohio, v USA. Původně jsem měla v plánu zůstat tak rok, dva…

Dnes jsem profesorkou biostatistiky na Kolumbijské Universitě v New Yorku.

 studenti při písemce před pandemií…

Jaké byly tvé začátky a měla jsi někdy problém kvůli své národnosti?

První čtyři roky byly náročné především proto, že jsem nebyla schopna plynule konverzovat o žádných složitých věcech.

The Ohio State University je jedna z největších universit v USA a byla zde spousta národností, i dost Čechů. Všichni v mém okolí se ke mně vždy chovali slušně, i když to bych přičítala i tomu, že jsem běloška. Kdybych byla tmavší, asi bych měla trochu jiné vzpomínky.

Často se mi stává, že se mě lidé kvůli přízvuku ptají, odkud jsem. Je to spíš taková řečnická otázka, která není míněna nijak zle, ale když to člověk slyší dvacetkrát denně, začne mu to lézt na nervy.

World trade center…

V New Yorku, kde bydlím teď, pochází každý odněkud, takže to nikdo neřeší, což je příjemné.

Jediná věc, která souvisí s nevýhodou být cizincem je, že mi přijde, že Američtí policisté je nemají rádi. Takže na rozdíl od mých amerických vrstevnic, jsem nikdy žádnou pokutu za rychlou jízdu neukecala. Jakmile uslyšeli moji angličtinu, hned jsem dostala maximální sazbu.

Jak dlouho ti trvalo naučit se jazyk dané země?

Strašně dlouho! Tak dlouho, že nakonec jsem ten postgraduál dodělala v USA. A pořád se učím. Nemám problém se domluvit, v pohodě rozumím dialektům i místním vtipům, ale třeba výslovnost a akcent mi pořád nejdou. Zrovna tuhle zimu jsem začala spolupracovat s lektorkou na výslovnost. Aspoň je pořád nějaká zábava.

Venkovní zimní restaurace v době pandemie.

Znají Američané Českou republiku?

 Dříve  nás znali hlavně díky skvělému hokeji (v 1998 Češi vyhráli olympijskou zlatou v hokeji), někteří kvůli Havlovi, a všeobecně o Češích a Slovácích měli Američani pozitivní povědomí. Všeobecně si v USA myslí, že jsme chytrý a schopný národ, mají rádi Prahu, a naše pivo.

To si myslím, že se trochu změnilo. V březnu 2009 jsem se zúčastnila přednášky Václava Klause, v té době prezidenta České Republiky, která se konala na Kolumbijské Universitě na pozvání prezidenta university. Přišlo hodně českých studentů a místních, ale většina posluchačů byli Američani. Když Klaus prohlásil, že globální oteplování neexistuje, všichni začali pískat a byla z toho všeobecná ostuda.

Od té doby tady občas problesknou zprávy, že Češi chtějí vystoupit z Evropské Unie, zatímco český předseda vlády nezákonně využívá unijní dotace. Když o tom píšou v New York Times každého půl roku, není to moc příjemné.

Time square v New Yorku

Žije tam hodně krajanů? Scházíte se a máš mezi nimi kamarády?

V New Yorku je hodně Čechů a Slováků. Mnozí sem přišli za prací, jiní tady studují. Je tady také početná skupina těch, co přijeli do USA na turistická víza a už tady zůstali.

K tomu je tady ještě velká skupina Čechů a Slováků, kteří utekli do USA ještě za dob komunismu. Máme tu několik českých a slovenských restaurací a jeden obchod, kde se dají koupit české potraviny, časopisy a tak. Na východní straně Manhattanu je Český Dům, kam občas zajdu na koncert, promítaní filmu, či výstavu.

Já jsem dost pracovně vytížená, a tak pokud mám volnou chvilku, ráda se sejdu s přáteli, s kterými si rozumím a se kterými mám třeba společné koníčky. Mám jednu blízkou kamarádku Češku v New Yorku, a jednu v Minnesotě.

Obecně si své přátele a blízké vybírám podle jiných vlastností, než jestli mluví česky.

Využití volného času v metru…

Tomu rozumím. Ale přece jen – nestýská se ti někdy po rodné zemi?

Samozřejmě hlavně stýská po rodičích, po mé sestře a třech neteřích, které jsou naprosto skvělé. Už jsou to náctileté slečny a mně je moc líto, že s nimi nemůžu trávit víc času.

No a pak se mi stýská po kamarádech, českém sarkastickém, někdy až černém humoru, české dochvilnosti a přesnosti, české stručnosti v pracovním jednání, přímočarosti a pracovitosti.

A taky mi tady chybí Matonka, česká hořčice, čajová paštika, a jiné české pochoutky. Ale člověk se zařídí. Svůj nejoblíbenější český časopis XB-1 odebírám přímo z Čech, na Apple Music poslouchám české písničky, na sociálních sítích si můžu povykládat s mnoha zajímavými lidmi, takže to odloučení není tak strašné.

Ale kvůli rodině se snažím létat do Čech alespoň třikrát ročně.

Jaro v central parku…

Existuje v USA něco, co ti vadí?

Většinou se vyhýbám tomu, co se mi nelíbí. Ale jeden příklad bych přece jen uvedla: Jsem velice přesvědčený ateista, a Amerika je dodnes velice náboženská. Ale mí přátelé mi buď rozumí nebo mají stejné přesvědčení jako já, a místních náboženských akcí se nemusím účastnit. Ale třeba to, že každý politik musí ukončit svou řeč prohlášením „Ať Bůh ochraňuje USA!“ mi pořád jde dost proti srsti.

Co se ti v Americe nejvíce líbí?

 Mám ráda svoji práci, která mě baví. Jsou dny, kdy se do práce opravdu těším. Což je často. I když teď, v době pandemie „jít do práce“ znamená, že přejdu z ložnice do obýváku.

Mám radost ze studentů, kteří se moc snaží a pořád ještě věří, že změní svět. Ráda učím a mám štěstí, že můj učící úvazek není přehnaný.

Navíc pracuji na výzkumných projektech, které jsou zajímavé a myslím si, že výsledky naší práce budou prospěšné mnoha lidem.

Taky mám moc ráda oceán a pokud to jde, víkendy trávím na pláži s kamarády plavci.

Plavání okolo Manhattanu…

Sleduju tě dobrých 14 let a vím, že jsi velmi sportovně založená. Jsem nadšená, když plaveš v ledovém moři. Co ještě všechno děláš ve volném čase?

 Ve volném čase ráda cestuju, většinou jedu někam kde se dá plavat. Teď hodně „vymetám“ různé plavecké závody na otevřené vodě, většinou někde, kde se taky dá trávit dovolená, jako třeba na Havaji nebo v Karibiku.

Ale už jsem taky byla na „dovolené“ na 10dennim plaveckém výcvikovém táboře v irském Corku, který je jen na pozvání. Plavali jsme 2x dvě hodiny denně v asi 14°C studeném moři plném medúz a řas. S kamarádkou jsme žertovaly, že je to ta nejlepší dovolená v životě. Ale obě, až nás přestane pandemie ovládat, tam pojedeme znovu, pokud nás opět pozvou.

Plavu pomalu, ale můžu plavat hodně dlouho. Moje nejdelší plavba trvala 8hodin a 52minut kdy jsem obeplavala Manhattan.

Máš nějaké jiné koníčky?

 Když jsem přišla do USA, bylo mi 25 let, v podstatě jsem nemluvila anglicky, a cítila jsem se stará na získávání nových přátel.

A tak jsem na to šla přes koníčky. V době postgraduálního studia jsem třeba byla členem klubu na domácí výrobu piva, i když sama jsem pivo doma nevyráběla. Ale jako každý Čech jsem si myslela, že pivu rozumím.

V posledním roce postgraduálu jsem si pořídila motorku, a motorky diktovaly můj životní styl asi deset let. Získala jsem spoustu kamarádů, se kterými se stýkám i teď, kdy motorky už nevlastním. Mít dvě motorky v New Yorku bylo neudržitelné. Tehdy jsme většinou vymetali tréninkové dny na závodních okruzích. Občas jsme jezdili na delší výlety. Samozřejmě ne všichni motorkáři jsou stejní, ale ti, co se sdružovali okolo Hondy VFR a Hondy Hawk GT, byli většinou technicky založení lidé nebo inženýři, kteří nepodnikali bláznivé či hloupé akce, a to mi vyhovovalo.

 

Po motorkách jsem začala jezdit na kole, nejprve na samostatné výlety, a pak jsem k tomu přidala triatlony. Jednou jsem se dokonce sama vydala na kole na pracovní vědeckou konferenci v Montrealu v Kanadě. Spolupracovnice mi vezla autem zavazadla a já jsem šlapala jen s malou brašničkou těch 800 km.

Pojala jsem to jako charitativní akci na podporu nádherné osoby s nemocí motýlích křídel, Olze Joklové, která už není mezi námi. Tehdy mi lidé fandili a přispívali na Olinku na facebooku. Byla to úžasná výzva. Ušlapat těch 800 km za 5 dnů nebylo těžké, ale usedět to, to byl opravdu problém. Jsem těžká váha, a na tom kole moje pozadí dostávalo zabrat.

Jak slavíš Vánoce?

V Čechách jsem slavila Vánoce, protože to byla tradice. Tady Štědrý večer slaví jenom katolíci a považuje se to za velice náboženský svátek. Je tady ale spousta lidí, kteří Štědrý večer či Vánoce vůbec neslaví. Například Židi, muslimové, a další lidé různých vyznání.

Já jsem hrdý ateista a opravdu s chutí už Vánoce vůbec neslavím. Ale protože máme 25. prosince den volna, tak většinou uvařím něco dobrého, otevřu víno a trávím ten den jako jakýkoliv jiný den volna se svými blízkými. Pokud počasí dovolí, jedu na pláž, kde je vždy spousta přátel.

V cíli Newyorského triatlonu…

Takže ses nikdy nepotýkala s žádnými náboženskými nebo kulturními rozdíly?

Ani ne. Jak jsem řekla, Amerika je směs mnoha náboženství, ale donedávna se ateismus tady buď netoleroval nebo tajil. Teď už je to jiné, a nemám žádný problém, i když v práci bych to asi nehlásala. Tam se ale taky nikdo neptá.

Když asi před deseti lety musel můj kolega obhajovat statistické výsledky, které popudily jednu náboženskou skupinu, New York Times se ho ptaly, ke kterému náboženství se hlásí on. Universitní mluvčí mu doporučil nezmiňovat ateismus.

Jaké je americké školství a zdravotnictví?

Vše je založeno na penězích. Kdo má peníze, bydlí v dobré čtvrti a děti pak můžou chodit do skvělých škol. Nebo si zaplatí privátní školy. Kdo má peníze, může si dovolit tu nejlepší léčbu a nejlepší nemocnice.

Kdo nemá peníze, nemá nic. V některých školách mají dvě učebnice na třídu, a učitelé tam jsou spíš za trest, než aby něco naučili. Jsou čtvrti, ve kterých děti mají minimální šanci se dostat na univerzitu nebo i dostudovat střední školu, jen proto, že školství je tam neskutečně zanedbané. Ale ty děti vůbec nejsou hloupé a svůj intelekt pak často uplatní v kriminální činnosti. Je spousta lidí, která se radši nenechá vyšetřit a umírá doma, než aby zadlužili rodinu. USA přeje mladým a zdravým.

První jarní sluníčko vyhání všechny do přírody (Central park před pandemií)

To nezní příliš optimisticky. Měla jsi někdy chuť to tam zabalit a vrátit se domů? A proč?

Dokud pracuju, tak tady asi zůstanu. Poslední rok nás ale všechny přesvědčil, že dělat si velké plány nemá cenu. Málokdo z nás si představoval rok 2020 takový, jaký nakonec byl. Práce mě baví a pokud budu mít tu možnost, ráda bych u ní zůstala.

Je ale možné, že se v budoucnosti do Čech vrátím. Nebo třeba budu bydlet část roku v Čechách a část v USA. Takový důchod v Čechách není vůbec špatný nápad.

Litovala jsi někdy rozhodnutí odstěhovat se?

Ne. Naučila jsem se svými rozhodnutími žít, a myslím si, že na každé situaci je něco pozitivního. Dokud jako člověk rostu, vzdělávám se a učím se nové dovednosti, mám přátele a blízké lidi okolo sebe, nemám proč něčeho litovat. Je jenom na mě, abych ze své situace a postaveni vydolovala to nejlepší. Jsem na světě ráda a všude je něco zajímavého. Tak proč nebýt zrovna teď tady.

Pohled z balkónu na duhu za Manhattanem…

Kde bydlíš?

 Bydlím na Manhattanu, blízko Harlemu a Kolumbijské university. Mám balkón a výhled na řeku Hudson a západy slunce. Můj byt mi moc připomíná byt v Třinci, kde jsem vyrostla, s pohledy na západy slunce a Javorový (místní hora).

Pohled z balkónu na západ slunce…

Jak vypadá tvůj typický den?

 Haha, to je snad ta nejtěžší otázka. Když jsem ještě chodila do práce, snažila jsem se vyjit okolo deváté ráno a dojet tam před desátou. V práci jsem obvykle byla do šesti, sedmi večer. Někdy jsem pak šla plavat do bazénu. Doma večer u filmu pak někdy odpovídám na korespondenci, či čtu vědecké články. Už přes pět let si neplatím žádný televizní kabelový signál a nemám televizi, takže buď koukám na filmy na Netflixu, Amazon Prime, Hulu či jiné, anebo sleduju zpravodajství na internetu.

Teď v době pandemie vstávám okolo osmé hodiny, místo jízdy do práce jdu do obýváku k jídelnímu stolu, piju čaj a čtu emaily. Pak mám spoustu pracovních schůzek na zoomu, učím taky přes zoom, a věnuju se studentům a výzkumu.

Chytání vitaminu D…

Okolo šesté večer se přesunu na gauč, a tam pokračuju. Mezitím vařím, uklízím, chodím na procházky nebo nakoupit. Bohužel bazény byly dlouho zavřené, a teď, když jsou otevřené s limitovanou návštěvností, jsem se zatím nerozhoupala. O víkendu jezdím na pláž, ale teď v zimě už se to nedá nazývat plaváním. Spíš je to takové prodloužené ponořováni ve studené vodě. Už se těším na jaro, až se trochu otepli a my budeme moci zase začít plavat.

V USA se pracuje hodně a není tady žádný zákoník práce, který by upravoval délku pracovní doby. Můj zaměstnavatel očekává, že budu pracovat nejméně 60 hodin týdne a většinou je to i víc. Naštěstí moje práce je i můj koníček, takže s tím nemám problém.

Empire state building.

Na co jsi nejvíce hrdá?

Na sebe a na to, co jsem dokázala. Život není jednoduchý, ale všichni se jím prokousáváme, jak umíme, a všichni bychom měli být na sebe hrdí. A taky jsem neskutečně hrdá na Čechy (mínus možná některé politiky).

Jsme malinký národ, ale jsme pracovití, chytří, a umíme prorazit. Je nás jen 10 milionů, ale náš hokej, fotbal, lyžování, snowboarding je známý po celém světě. Naší vědci jsou špičky v mnoha odvětvích. Jsme známí v literatuře a v hudbě. Praha je jedno z nejkrásnějších měst na světě díky vám, kteří v Čechách žijí. Přála bych všem Čechům, aby se aspoň jednou mohli na sebe podívat očima ostatních národů. Byli by na sebe mnohem více hrdí.

Jenže já taky vím, že jsi v roce 2016 vyhrála titul „Profesor roku 2016“, což je velmi prestižní ocenění. Jak moc těžké to bylo?

Nerada se tím chlubím, ale když se na to ptáš… Konkurence je opravdu veliká. Nejde jen o to ocenění, ale hlavně o to, že člověk musí být nominován mnoha studenty nezávisle na sobě. A já jsem byla nesmírně šťastná, že právě oni moji práci takto ocenili a že se u nich těším tak velké oblibě a důvěře, kterou se snažím nezklamat.

Vítězství titulu prof. roku v roce 2016 na Kolumbijské univerzitě…

 

Máš nějaké přání, něco, po čem toužíš?

Teď v době pandemie bych nám všem chtěla popřát, abychom se se vším vyrovnali co nejdřív, a i když už se asi nevrátíme do starých kolejí, abychom si našli koleje nové, snad i lepší. I když mnohé změny ve společnosti budou trvalé, moc si přeji, abychom všichni našli cesty k radosti, štěstí, a mohli pokračovat v tom,  co jsme začali.

Tak to je optimistický závěr. Moc ti děkuji a přeji ti všecko dobré a plavání zdar!!

Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Češi v cizině – Martina Pavlicová – USA

  1. Ostrovanka napsal:

    Máš můj upřímný obdiv!!

  2. Čerf napsal:

    Moc pěkný a inspirativní rozhovor, díky za něj oběma. A ty fotopohledy z balkónu! 🙂

    • Martina napsal:

      Dekuju moc! Ty pohledy z balkonu obcas opravdu vyjdou … ted opravujou fasadu, tak mam balkon zakazany 😀

  3. Hana napsal:

    Tak vycinkaný „American Dream“ v podobě příjmových nerovností, nedostupného bydlení, zadluženosti, exekucí, kriminality, chudoby, bezdomovectví, sebevražd, žijeme naplno i v ČR.
    Ba co víc, v pornoprůmyslu jsme USA dokonce již předčili a s odkazem na křesťanské tradice po vzoru polské vládnoucí katolické mafie, schází už jen zakázat potraty i u nás.
    Díky za sdílení, s pozdravem,
    Hana

Napsat komentář: Martina Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *